![[EN/CZ] ‘Ten Minutes Earlier’ by Jiří Kovanda at Fait Gallery](https://blokmagazine.com/wp-content/uploads/2020/12/19-1200x800.jpg)
[EN]
Jiří Kovanda’s work is typified by several trademark aspects which manifest themselves continuously, from early actions and installations through postmodern drawings and paintings, collages, assemblages and objects of the 1990s to the current interventions, installations and performances: inconspicuousness, efforts at contact, humbleness, simplicity, spontaneity, sensitivity, humour and manipulation with ego.
The austere rendering of low-key, almost indiscernible installations and interventions is already apparent in Kovanda’s early actions in which he examined the most elementary possibilities of nonverbal communication. Back in the 1970s, the philosopher and art theorist Petr Rezek pointed out an interesting fact, saying that Kovanda’s actions signified, above all, a desire for contact. At the same time, they are set not to be fulfilled: they were often conceived so that they forced the artist to work with his natural shyness and to go beyond this mental barrier. The participants were placed in unknown situations outside the framework of art, or situations which through their non-diversion from normal behaviour remained invisible for viewers, and were only made visible by their subsequent documentation by means of photography and presentations in gallery contexts.
Photodocumentation was crucial in the next phase of Kovanda’s work in which his physical presence was gradually replaced by mere records of his activity. With installations intervening in private and public environments without the presence of viewers, photography presented the only possibility of recording the artist’s traces in the form of various objects of daily use and trivial materials installed completely inconspicuously in different places, both outdoors and indoors, also regarding the indiscernibility and ephemerality of these interventions. The artist already articulated his completely natural strategy of creating an unexpected context for an object and leaving a trace of his activity in his early works such as fallen leaves stuck to the ground with a sellotape, wooden wedges inserted between cobblestones and a pile of pine needles and nails in the forest, or interventions in interiors, for example, a flower pot hidden behind a pillar[1], a string tied around the same pillar two months later and a white string stretched across a room in Kovanda’s home.
Kovanda’s actions frequently involved banal situations, ordinary activities and mundane tasks that we do automatically, yet acted out in a shifted context. Likewise, in his installations and interventions the artist shifts ordinary, routinely used objects to a completely new, unexpected level by removing them from their original situation and taking away their primary utility function[2]. Thanks to his work in the National Gallery depository[3] Jiří Kovanda first started to use in his installations material related to installation practice in the everyday gallery run, for example strings, paper, glass and wooden wedges. He also employs things of daily use and household objects including foods in his current installations and interventions, along with objects typical of a particular place[4]. Through them he makes a space more visible and defines its individual parts, and thus also slightly manipulatively determines how a particular space and its layout is perceived by viewers and sets a new manner of movement in this space. Jiří Kovanda’s installations are not rooted in an idea of a certain place suitable for or adjustable to a particular work; instead, he executes an idea and the preparation of a situation which is to make up the base of a new project, or of the employment of some of his older works, directly on the spot. This is also the case with the central installation Gold Ring which, perhaps most of all the works on display, prompts a reflection of values, in a metaphorical comparison of a string and a ring, an ordinary thing and an exceptional object. Everything has the same value, all depends on context and interpretation.
[1] It was a provisional gallery space in Provaznická Street. The basement room of the Odeon publishers where Jan Mlčoch worked from 1978 was originally designed as an archive, and until Mlčoch’s resignation in 1980 was used by three Prague body artists (Karel Miler, Petr Štembera and Jan Mlčoch) as a meeting place. They staged there their own performances as well as those by their close friends, including Jiří Kovanda.
[2] In this respect, a key role in Kovanda’s art was played by Marcel Duchamp’s exhibition in the Václav Špála Gallery in 1969, prepared by the chief curator Jindřich Chalupecký in collaboration with the Milan art collector, gallery owner and art theorist Arturo Schwarz.
[3] In 1977 Karel Miler got Kovanda a job in the National Gallery in Prague; he was responsible for a depository housed in the Municipal Library. Kovanda worked there until 1995 when he became an assistant professor at the Academy of Fine Arts, in a studio headed by Vladimír Skrepl.
[4] Not surprisingly, the artist’s installations tend to be confused with ordinary things accidentally left in a space, and as such must be carefully protected from the over-enthusiastic cleaning staff.
[CZ]
V práci Jiřího Kovandy existuje několik stabilních aspektů, které se u něj kontinuálně projevují od raných akcí a instalací přes kresby a obrazy postmoderny a koláže, asambláže a objekty devadesátých let až po novodobé intervence a současné instalace a performance: nenápadnost, snaha o kontakt, pokora, jednoduchost, přirozenost, citlivost, humor a manipulace s egem.
Úspornost realizace často velice nenápadných až téměř neviditelných instalací a intervencí je zjevná již v Kovandových raných akcích, v nichž se zabýval nejjednoduššími možnostmi nonverbální komunikace. Už v 70. letech filozof a teoretik umění Petr Rezek poukázal na zajímavý fakt, že Kovandovy akce znamenají především touhu po kontaktu. Současně jsou však ve svém nastavení determinovány tak, aby nemohlo dojít k jejich naplnění. Byly totiž často koncipovány tak, že autora nutily k práci s jeho vrozeným ostychem a překračováním této mentální bariéry. Spoluaktéry pak uváděly do neznámých, nekomfortních až trapných situací, které navíc stály mimo rámec umění, nebo do situací, které svým nevybočením z normálního chování zůstaly pro diváky nerozpoznatelné a zviditelnila je až jejich následná dokumentace pomocí fotografie a prezentace v galerijním kontextu.
Fotodokumentace byla pak zásadní pro další etapu Kovandovy práce, ve které svou fyzickou přítomnost postupně nahrazoval již jen záznamem své činnosti. U instalací intervenujících do soukromého i veřejného prostředí bez přítomnosti diváků představovalo fotografování jedinou možnost zaznamenání autorovy stopy v podobě různých předmětů denní potřeby a triviálních materiálů umísťovaných zcela nenápadně na rozličná místa v exteriéru i v interiérech i vzhledem k nepostřehnutelnosti a efemérnosti těchto intervencí. Svoji zcela přirozenou strategii vytvoření neočekávaného kontextu pro objekt a zanechání stopy svých činů tak artikuloval již ve svých raných pracích, jako např. spadané listy přilepené lepicí páskou k zemi, dřevěné klínky zaražené mezi dlažebními kostkami nebo hromádka jehličí a hřebíků v lese či intervence v interiéru, jako květináč schovaný za sloupem[1], provázek obvázaný kolem téhož sloupu o dva měsíce později či bílý provázek napnutý doma přes místnost.
Stejně jako se u Kovandových akcí často jednalo o banální situace, běžné činnosti nebo všední úkony, které činíme jen tak mimoděk, ale provedené v posunutém kontextu, tak i ve svých instalacích a intervencích posunuje autor obyčejné často používané předměty do zcela nové neočekávané roviny jejich vytržením z původní situace a odnětím jejich primární užitné funkce[2]. Díky své práci v depozitáři Národní galerie[3] začal Jiří Kovanda nejdříve používat ve svých instalacích materiál, který souvisí s instalační praxí v běžném galerijním provozu, např. provázky, papír, sklo nebo dřevěné klíny, i v současnosti ve svých instalacích a intervencích používá věci každodenní potřeby, předměty z domácnosti – potraviny nevyjímaje – nebo předměty specifické pro konkrétní místo[4]. Jejich prostřednictvím následně daný prostor zviditelňuje a vymezuje jeho jednotlivé části, tím také trochu manipulativně určuje, jak konkrétní prostor a jeho uspořádání vnímáme, a stanovuje také nový způsob pohybu po prostoru. Při svých instalacích Jiří Kovanda nevychází z představy určitého místa vhodného či uzpůsobitelného pro dané dílo, ale konkretizuje nápad a přípravu situace, jež se má stát výchozí pro nový projekt či pro realizaci některé ze starších prací, přímo na daném místě. Tak je tomu i u centrální instalace Zlatý prsten, která zřejmě nejvíce ze všech prezentovaných děl apeluje k reflexi hodnot v metaforické komparaci provázku a prstenu jako předmětu obyčejného a věci výjimečné. Vše má stejnou hodnotu, záleží jen na kontextu a interpretaci.
[1] Jednalo se o provizorní galerijní prostor v Provaznické ulici. Podzemní místnost nakladatelství Odeon, ve kterém od roku 1978 pracoval Jan Mlčoch, byla původně určena jako archiv a až do Mlčochovy rezignace v roce 1980 sloužila pražské bodyartové trojici (Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch) jako místo setkávání. Pořádali zde performance své i okruhu svých blízkých přátel, ke kterým patřil i Jiří Kovanda.
[2] V tomto ohledu u Kovandy jistě fatální úlohu sehrála výstava Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály v roce 1969, kterou ve spolupráci s milánským sběratelem, galeristou a teoretikem umění Arturo Schwarzem realizoval její tehdejší komisař Jindřich Chalupecký.
[3] Roku 1977 mu Karel Miler zprostředkoval místo v Národní galerii, kde se stal Kovanda správcem depozitáře sídlícího tehdy v Městské knihovně. Pracoval zde až do roku 1995, kdy začal působit na pražské Akademii výtvarných umění jako asistent v ateliéru Vladimíra Skrepla.
[4] Autorovy instalace jsou pochopitelně velice náchylné k záměně s obyčejnými předměty zapomenutými v prostoru a musí být pečlivě chráněny před horlivým úklidovým personálem.
Imprint
| Artist | Jiří Kovanda |
| Exhibition | Ten Minutes Earlier |
| Place / venue | Fait Gallery, Brno, Czechia |
| Dates | 8 Oct 2020 – 10 Apr 2021 |
| Curated by | Denisa Kujelová |
| Photos | Martin Polák |
| Website | www.faitgallery.com |
| Index | Denisa Kujelová Fait Gallery Jiří Kovanda |