[CZ] ‘Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs’ v Meetfactory
![[CZ] ‘Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs’ v Meetfactory](https://blokmagazine.com/wp-content/uploads/2020/07/14-spiritualities.jpg)
Tereza Jindrová
V rámci dlouhodobého výstavního a výzkumného projektu Jiné poznání, který jsme letos v Galerii MeetFactory zahájili, si pokládáme otázku, jakými alternativními způsoby poznáváme svět, používáme-li odlišné „nástroje” než rozum? Víra je jedním ze základních prostředků lidského poznání, a přitom se striktní racionalitě vymyká. Výstava Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs se zaměřuje na téma víry především s ohledem na duchovní prožitek – jeho individuální i kolektivní rozměr. Zároveň tvoří pomyslný prolog celého výstavního cyklu Jiné poznání, protože se v druhém plánu dotýká i témat, která budou rozpracovaná v následujících výstavách (např. rituál, magie, drogy, vztah člověka k přírodě, moudrost rostlin nebo technologie).
Spiritualitu můžeme chápat jako zkušenost, která přivádí člověka do spojení s božským nebo šířeji jako aspekt lidství související se způsobem, jak jednotlivci usilují o nalezení a vyjádření smyslu a s tím, jak prožívají spojení s okamžikem, sebou samými, s druhými, s přírodou a s tím, co je podstatné nebo posvátné. Spiritualita je samozřejmě součástí religiozity a náboženství, obecně se ale jedná o širší koncept, protože náboženství v sobě kromě spirituálních otázek zahrnuje také aspekt hledání výlučné pravdy a odlišování dobrého a zlého. Podle skeptické definice „spiritualita (z lat. spiritualis = duchovní), duchovnost vychází z dualistické náboženské představy, že vedle materiálního, hmotného světa existuje ještě svět duchovní, nezávislý na hmotě. Spiritualita je osobní záležitostí, je to cítění a jednání s vědomím, že nás něco přesahuje, snaha spojit se s tímto vyšším, metafyzickým světem, touha obohatit svou duši, nalézt smysl života, správnou „cestu“, osvobodit se, dosáhnout vyššího vědomí, transcendence. (…) Ze skeptického, vědeckého hlediska nelze existenci duchovního světa nezávislého na hmotě experimentálně ani logicky vyloučit, ale na druhé straně ji nelze ani potvrdit. Přesvědčení o existenci duchovního světa je tedy otázkou víry, záležitostí iracionální.“ Na Wikipedii se zase dočítáme, že „význam spirituality zdůraznila v nedávné době řada psychologických škol, např. logoterapie Viktora Frankla, knihy M. Scott Pecka, C. S. Lewise, Thomase Mertona nebo Anselma Grüna. Na druhé straně se „spiritualita“ stává často módním artiklem a nabízí se jako prostředek k dosažení vnitřní rovnováhy, k načerpání energie nebo dokonce k posílení zdraví. To všechno mohou být vedlejší účinky skutečné spirituality, v níž ale jde o jiné věci, například o hledání smyslu, o vyrovnání se sebou samým, s druhými a se světem. Pravá spiritualita je také svrchovaně osobní úkol a nedá se kupovat a prodávat jako služba.“
Výstava Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs přináší záměrně redukovaný pohled na téma spirituality. Vyhýbá se encyklopedismu nebo ilustrativní snaze o všeobsažnost a místo toho pracuje se třemi odlišnými náhledy na duchovní zkušenost ze specifické perspektivy současných umělců. Svým způsobem se tak jen okrajově dotýká problematiky náboženství a obchází také obsáhlé téma spirituality samotných uměleckých děl. V centru pozornosti výstavy je spirituální prožitek v dnešním globalizovaném světě, který svoje lidské obyvatele v mnohém propojuje a v mnohém naopak odděluje a staví do konfliktu. Vyvolání osobního prožitku je zároveň také hlavní komunikační strategií výstavy, která je postavená na třech silných audiovizuálních instalacích pracujících s různým rytmem, formálním jazykem a rejstříkem emocí. Všechna tři vystavená díla ale chtějí diváka vtáhnout a v ideálním případě alespoň na chvíli pohltit a propustit s novým pocitem. Tomu je přizpůsobena i výstavní architektura, která využívá monumentality jako symbolu i jako prostředku ke změně vnímání. Divák vstupuje do výstavy po schodišti, které latentně připomíná vstup do chrámu a moment stoupání vzhůru sám o sobě evokuje duchovní cestu.
Prvním vystaveným dílem je velkorysá tříkanálová projekce, která nám představuje koláž krátkých filmů vzniklých v rámci projektu Híbridos. The Spirits of Brazil francouzské umělecké dvojice Priscilly Telmon a Vincenta Moona. Čtyřletý výzkumný projekt zaměřený na podoby spirituality v současné Brazílii se vedle galerijních a festivalových prezentací experimentujících s audiovizuálním médiem rozvinul do obsáhlé webové databáze zahrnující přes sto filmů, texty, rozhovory a množství dalších odkazů.
Brazílie je zemí s vysokou religiozitou, k některému vyznání se hlásí přes 90% jejích obyvatel. Většinu z nich tvoří římskokatoličtí křesťané (což z Brazílie činí zemi s nejvyšším počtem katolíků na světě), katolicismus ale v Brazílii získal řadu specifických odnoží a liturgických podob, které se nezřídka organicky propojují se spirituální tradicí domorodých obyvatel Amazonie nebo Afro-Brazilců, kteří se původně do země dostali s bílými kolonizátory jako otroci. V posledních dekádách pak postupně ubývá oficiálně zapsaných vyznavačů katolicismu ve prospěch lidí hlásících se k nekřesťanským nebo synkretickým náboženským směrům, jako je neopentekostalismus, spiritismus, Bahá’í, Candomblé, Umbanda a mnoho dalších. V souhrnu tak Brazílie představuje tavný kotlík, v němž koexistují velmi odlišná vyznání a tradice, spiritualita jako taková je ovšem neodmyslitelnou součástí každodenního života dvou set milionů obyvatel této obrovské země.
Projekt Híbridos v sobě propojuje etnografické zkoumání s experimentálním přístupem k jeho prezentaci a v důsledku zde nejde pouze o poznání, kategorizaci, nebo dokonce symbolické opanování předmětu zkoumání prostřednictvím vědění, nýbrž důraz je tu kladen na subjektivitu a prožitek. Hlavní zájem autorů se tak soustředí na různé podoby rituálů, zejména na jejich zvukovou, hudební a pohybovou složku. V galerii jsme konfrontováni s mozaikou obrazů, která stojí na rytmu, střídání intenzity zvuku a světelnosti scén. Zcela absentuje jakýkoli komentář – cílem totiž není nás rozumově poučit, ale uchvátit – dotknout se čehosi „univerzálního v nás“. Výsledek působí sugestivně i na další smysly vedle zraku a sluchu, divák se může do projekce ponořit a snad i ztratit pojem o čase. Protichůdné emoce, jichž jsme při sledování Híbridos svědky mohou vést k intenzivnějšímu vědomí našeho vlastního prožívání a tím potenciálně také rezonovat s naší vlastní spiritualitou.
„Věříme ve společnosti, které uchovávají a dodržují místní tradice, zatímco se globální identity slévají do vyšší vrstvy vědomí. K takové evoluci směřujeme zprostředkováním nových typů vztahů s uměleckými formami a s tím, co je posvátné, a tím, že se sami ponoříme do transu tolikrát, kolikrát to jen bude možné. Věříme, že všichni jsme domorodé bytosti a naše poslání je starat se o všechno okolo nás. Všechno a pořád. Život je jeden nekonečný rituál a všichni si to jenom potřebujeme naplno uvědomit.“
Priscilla Telmon a Vincent Moon
Film Night Soil – Fake Paradise holandské umělkyně Melanie Bonajo je součástí trilogie Night Soil, která vznikla v letech 2014-2016. Bonajo kombinuje v této sérii dokumentární strategie a inscenované scény, aby promlouvala o hledání vyššího smyslu a osobní integrity v moderní společnosti, jejíž orientace na neustálý pokrok a spotřebu vede k pocitům odcizení, prázdnoty a současně k neustálé destrukci prostředí, v němž žijeme. Fake Paradise se, stejně jako dva pozdější filmy Economy of Love a Nocturnal Gardening, opírá o propojení duševního a duchovního s materiálním, o vztah člověka k přírodě a k technologiím a o úsilí o prožívání autenticity, jež nezřídka vyvěrá z budování alternativ vůči dominantním systémům – ať už jde o mezilidské vztahy, léčení a terapii nebo produkci a směnu.
Snímek Fake Paradise se zaměřuje na oblast využívání psychoaktivních látek (zejména přírodních) jakožto prostředku k prohloubení sebepoznání a propojení individuálního já s okolním světem. Látky jako ayahuasca nebo peyotl a další jsou využívány domorodými kulturami ale i v západní terapii a zažívají dnes opět (podobně jako v 60. letech LSD) boom zájmu. Objevují se fenomény jako městský šamanismus (urban shamanism) nebo „náboženství Já“ (self-religion) a svoje místo najdou tyto substance také v širokých proudech neopaganismu a New Age. Bonajo dává ve filmu promluvit několika (převážně ženským) protagonistkám, které líčí, jak psychoaktivní drogy proměnily jejich vztah k vlastnímu tělu, sexualitě, zdraví, k druhým lidem i k přírodě nebo univerzu. Spirituální rozměr jejich zkušenosti není jediným tématem, tvoří ale její klíčovou složku.
Instalace, do níž je film zasazen, využívá barevnosti i dalších prvků, které mají na diváka působit příjemně, snad dokonce relaxačně. Za osobními výpověďmi o prožitcích, jež mohou někoho dojmout, jiného zneklidnit, ale zaznívají obecně naléhavá témata: jak dobře žít? Jak prospívat a nechat prospívat i své okolí? Co má skutečnou hodnotu? Jak být sám sebou a přitom propojený s druhými? Jak se vyvazovat z opresivních struktur kapitalismu, patriarchátu, extraktivismu, biopolitiky…? Duchovní probuzení, které může být spojené s užíváním psychoaktivních látek, se souvisejícími obřady a komunitami, je samozřejmě jen jednou z cest, jak na tyto otázky hledat odpovědi.
„Často se říká, že lidé, kteří jsou schopní vstoupit do vyšších duchovních sfér nebo komunikovat s různými duchovními bytostmi nebo bytostmi z jiných dimenzí, mohou být našimi průvodci nebo léčiteli. Západní civilizace je jako nabitá puška namířená do srdce naší planety. Rostliny nám ukazují systém založený na empatii, lásce, péči, učí nás novým způsobům definování nevědomí a dalším věcem, a předkládají nám silné ekologické vědomí, aby se dospělo k pragmatickým změnám nezbytným k tomu, aby budoucí generace (všech živých druhů) žily na této planetě zdravý život.“
Melanie Bonajo
Třetí vystavené dílo vzniklo v koprodukci MeetFactory přímo pro současnou výstavu. Jakub Jansa ve své videoinstalaci It’s so physical v podstatě ironicky glosuje představu spirituální zkušenosti, která je založená na prožitku opuštění těla, změněných stavů mysli nebo transu. Vizuálně i zvukově hypnotizující instalace vychází volně z inspirace online meetingy a konferencemi, kterých jsme v uplynulých týdnech mnozí zažili víc, než bychom snad chtěli. Na obrazovkách se potkávající protagonisté sdílejí podobné příznaky deformace vycházející ze stavu beztíže a bezčasí, v němž se ocitli. Technologie a online rozhraní nám umožňují nevídanou flexibilitu, když ale musíme čelit stavu globální nejistoty a vzájemné fyzické izolace, může být „návrat nohama pevně na zem“ žádoucí mnohem víc než fluidita a neukotvenost.
Jansa zpracovává kolektivní trauma s nadsázkou a hravostí sobě vlastní a zároveň odklání vstupní téma spirituality jiným směrem. Absurdní bajka o fiktivním komplotu tasemnic, které jsou tu v rolích vypravěčů, vznáší sarkasticky otazník nad dobou, kdy „opuštění těla, je kurva snadný“. V pozadí pak zůstává otázka, kterou si musíme zodpovědět každý sám: jakým způsobem můžeme a chceme zažívat autentické propojení s okolním světem a dosahovat vnitřní proměny a současně nezapomínat na naši každodenní materiální realitu – všechna ta těla (lidská i ne-lidská), která čelí mnoha výzvám, jenž nám „svět vezdejší“ přináší, a to nejen na individuální rovině, ale i na té politické a socioekonomické. Jak ve svém životě a ve společnosti vyřešit onen skeptický rozpor mezi duchovním a hmotným a zároveň smířit v náboženských tradicích rozšířený spor duše s tělem?
„Petr Pan k létaní přišel skrze šťastnou myšlenku. V realitě je to zřejmě naopak. Pocit okamžité globální nejistoty všechny vyhnal do vzduchu. Těla letí a plavou. Někdo vypnul gravitaci. Zvláštní, že si to nikdo neužívá. Stav beztíže byla vždy ta nejexkluzivnější představa. Nejdražší čas – absolutní quality time. Prolomit fyzikální zákony nebo opustit své tělo. Ještě nedávno nedostupné a tolikrát sněné stavy. Proč si je teď nikdo neužívá?“
Jakub Jansa
Vystavená díla představují odlišné a zároveň propojené pohledy současných umělců na bohatou oblast spirituality v dnešní době. Projekt Híbridos ukazuje mísení duchovních tradic, z nichž mnohé jsou staré stovky a tisíce let, a zároveň implicitně odkazuje k (post)koloniální historii a vyvolává otázky týkající se kulturní identity, autenticity, hegemonie a práva na sebeurčení.
Snímek Night Soil – Fake Paradise na Híbridos v mnohém navazuje, opakuje téma rituálu, transu, změněného stavu vědomí, propojení člověka a přírody, komunity – ale to vše v kontextu moderního, globalizovaného světa, který podle Melanie Bonajo potřebuje především větší citlivost a empatii.
Videoinstalace It’s so physical Jakuba Jansy pak mezi obě další díla, která jsou v mnohém tematicky propojená, vráží pomyslný (a svým umístěním veprostřed výstavy také faktický) klín, když vykresluje dobu, v níž se vyhledávanou zkušeností stává nikoli rozpouštění vlastního já, ale naopak „přízemní“ pocit ukotvení a stability. I ten je samozřejmě pro mnoho lidí spojen s podstatou spirituality, dílo It’s so physical ale reaguje spíš na její povrchní a trendové vnímání, které může člověka v důsledku odvést od (často bezprostředně méně povznášejícího) angažování se ve „světských“ záležitostech celé společnosti.
V součtu tak výstava Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs odkazuje k mnohem širšímu spektru skutečnosti, než je samotná duchovnost a vystavená díla se nevyhnutelně otevírají interpretaci i zapřisáhlému materialistovi.
Imprint
| Artist | Melanie Bonajo, Jakub Jansa, Priscilla Telmon & Vincent Moon |
| Exhibition | Spiritualities: Three Contemporary Portrayals of Transcendence and Beliefs |
| Place / venue | Meetfactory, Praha |
| Dates | 25.05 – 16.08.2020 |
| Curated by | Tereza Jindrová |
| Website | www.meetfactory.cz |
| Index | Jakub Jansa Meetfactory |