[EN/CZ] ‘Seppuku, White Penis and Blind Binoculars’ by Jiří David at Galerie SPZ

[EN/CZ] ‘Seppuku, White Penis and Blind Binoculars’ by Jiří David at Galerie SPZ

[EN]

The installation under the above title contains several possible layers of interpretation. One of them is position, with the painting White Penis ambivalently observed by white but blind binoculars (with black lenses). In the context of their raison d’être – to observe without being observed – the binoculars have lost their function in favour of closer contact, a quiet intimacy. Another layer concerns seppuku or hara-kiri, metaphorically performing ritual male suicide – a suicide that from a European perspective seems intolerable, cruel and resolute. In the context of the blind binoculars and the White Penis there is a certain kind of dark humour here, but this is also to some extent a metaphorical polemic on the male artist’s current status in the art business, when even art is losing its way, or rather metamorphosing from its unique magic, its mystery, its ability to radiate a sensory tension through the medium of sight, and is becoming a mere thesis, the sum of knowledge. This is submission, enslavement. The painting White Penis is guided by scintillating self-reflection without necessarily merely evoking the white man’s present role of self-examination. Here the white penis does not symbolise any kind of (putative) supremacy, but is rather a subtle and fragile reminder of the primordial substance of life, without the hypertrophy of any flavour of gender. It appears here as the forgotten, lost, displaced organ of the angels. Or of Beings who spat fire in marble hotels, when shame became gasoline in the Garden of Eden, death, or who night after night consecrated their torsos with the aid of days, with the aid of fury, with the aid of scorched moths of light, tailless, and endless words in genuflection, dark in dead ends, veiled in terrifying clouds in the hope of lightning flashing in the soul, deep in their eyes a love of fellowship, without the longings of Earthliness, and their breath illuminating that whole immobile world of longing between them. Five large rusty nails in the wall are like the dead, the non-existent, the forgotten, for when we are truly dead everything that we have (not) created, (not) imparted becomes that much more apparent. In the presence of the undead how unimportant everything is, and how many seemingly important words, sentences do we, as the dead, then bury in utter loss, vanishing. Most encounters have meant nothing, and how much evil will dissipate in time immemorial. How much good has likewise dissipated. In this situation even silence is long-winded and redundant. Let us then think of ourselves as dead, forgotten, meaningless, and only what we truly created and which had real significance will perhaps survive for a time. Nothing else, nothing more, and forever.

When I reek of more than urine
When my children’s children grow up
When my mind is paralysed
When sex loses its relish
When my art is just a rubbish heap
When death stares out from my eyes
When my bones lie until they bleach
When my name is extinguished even among my friends
Ask then what my life was for…

Jiří David, ‘Seppuku, White Penis and Blind Binoculars’, exhibition view

Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view
Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view
Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view
Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view
Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view
Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view
Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view
Jiří David, 'Seppuku, White Penis and Blind Binoculars', exhibition view

[CZ]

Instalace pod výše uvedeným názvem v sobě zahrnuje několik možných rovin interpretace. Jednou z nich je poloha, kdy obsah obrazu Bílý penis je ambivalentně pozorován bílým, ale slepým dalekohledem/černá skla/. Ztracená schopnost dalekohledu zde vyznívá v kontextu svého účelu, tedy pozorovat a nebýt zpozorován, ve prospěch  bližšího, vzájemného dotyku, tichého sblížení. Jiná rovina instalace se vztahuje k seppuce, neboli harakiri, jež metaforicky ve svých schématech vykonávají rituální mužskou sebevraždu. Sebevraždu, která v sobě nese z hlediska evropských měřítek nesnesitelnost, krutost i vůli. V kontextu ke slepému dalekohledu a Bílému penisu je zde i jistý druh černého humoru, ale i v jisté míře i metaforická polemika nad současným postavením muže – umělce v uměleckém provozu, kdy se i umění ztrácí, respektive transformuje ze své  jedinečné magie, tajemství, či schopnosti vyzařovat smyslové pnutí skrze vidění a stává se pouhou tezí, sumou vědění. Nastává podřízení, otroctví. Samotný obraz Bílý penis je veden třpytivou cestou sebereflexe, aniž by měl nutně evokovat pouze současnou sebezpytnou úlohu bílého muže. Bílý penis zde není symbolem jakékoliv, tedy i domněle nadřazenosti, nýbrž subtilním, křehkým připomenutím pralátky života, bez zbytnělosti gendrové příchuti. Zjevuje se tu jako zapomenutý, ztracený, vytěsněný orgán andělů. Či Bytostí, kteří plivali oheň v mramorových hotelích, když se stud měnil v benzín v Rajské zahradě, smrt, nebo noc co noc zasvěcovali svá torza pomocí dní, pomocí vzteku, pomocí spálených můr světla bez ocasu a nekonečných slov v pokleku, temní ve slepých ulicích, zahaleni hrůzným mračnem v naději blesků v duši, milující pospolitost v hlubokých očích, bez stesku Pozemskosti a svým dechem osvětlující celý ten nehybný svět stesku mezi nimi. Pět velkých, rezavých hřebů ve zdí jsou jako mrtví, neexistující, zapomenutí, neboť až když jsme opravdu mrtví, mnohem snáze se vyjevuje vše  co jsme (ne)vytvořili, (ne) sdělili . Jak moc je v přítomnosti nemrtvých vše nedůležité a kolik  zdánlivě důležitých slov, vět snadno pak jako mrtví pohřbíme v absolutním ztracení, zmizení. Většina potkání nic neznamenalo, kolik zla se rozplyne v nepaměti. Kolik dobra se podobně rozptýlilo. I mlčení je v této situaci užvaněné a zbytečné. Proto mysleme na sebe jako na mrtvé, zapomenuté, nic neznamenající a jen to co jsme opravdu vytvořili a mělo skutečný smysl, snad i na nějaký čas přežije. Nic jiného, nic více a to navždy.

Až budu páchnout nejen močí
Až dospějí děti mých dětí
Až má mysl dojde k ochrnutí
Až bude sex pro mne bez chutí
Až bude mé umění jen hromadou smetí
Až se mi bude drát smrt z očí
Až budou mé kosti ležet k vyblednutí
Až mé jméno dojde i u přátel  k vyhasnutí
Zeptej se k čemu bylo to  mé žití…

Imprint

ArtistJiří David
ExhibitionSeppuku, White Penis and Blind Binoculars
Place / venueGalerie SPZ, Prague
Dates3 June – 10 July 2020
Websitegaleriespz.com/english.html
Index

See also