Davidova tráva

Viktor Pivovarov
'Strach', 100x170 cm, oil on canvas, 2019
Davidova tráva
'Strach', 100x170 cm, oil on canvas, 2019

Začneme od konce. U trávy. Trávě je věnován cyklus obrazů Jiřího Davida, který uzavírá jeho výstavu Jsem tady. Tráva je živel, je to téma a jev, který pro sebe Jiří David objevil v důsledku uměleckého hledání a vnitřní práce. Toto hledání sebe sama a vlastního uměleckého jazyka má svou historii. Tráva se u něj objevila teprve nedávno, ale je třeba začít právě u ní. A zároveň je nutné zdůraznit, že autor těchto řádků je hluboce přesvědčen o tom, že jakékoliv umělecké dílo, ať realistické nebo abstraktní, je určitým poselstvím, určitým textem, který přináší sdělení. Pokud divák přijde na výstavu a nebude chtít nebo nebude umět přečíst umělcovo sdělení, napsané malířským nebo sochařským jazykem, odejde z výstavy stejný jako na ni přišel, jako by na ni ani nebyl.

Tak tedy k trávě. V dějinách západního umění, na rozdíl od umění Číny a Japonska, jsou případy, kdy se tráva, dá-li se to tak říct, stává hlavním hrdinou, předmětem zvláštní reflexe a svébytným fenoménem estetického poznání, velmi ojedinělé. Dvě nebo tři kresby od Leonarda, jeden obraz a pár kreseb od Van Gogha, a to je v podstatě všechno. Tráva je samozřejmě přítomná v ohromném množství jako součást krajin, ale ne jako samostatné „téma“. Nicméně existuje jeden, ale zato absolutně ikonický, dokonce je možné říct absolutní obraz trávy, ke kterému se v těchto úvahách o ní nelze nevrátit. Mám na mysli slavný Dürerův akvarel Kus drnu, který se nachází ve sbírkách vídeňské Albertiny. Tento obraz trávy je dosud nepřekonaný a asi jím i navždy zůstane. Nepřekonaný je proto, že současný člověk vnímá trávu jako něco, co postrádá jakoukoliv individualitu, jako nějakou masu. Dürer si s každým stéblem tyká (přesněji řečeno vyká), každé zná jménem a každé je pro něj neopakovatelnou osobností. Bod, ze kterého nahlíží svůj trs trávy se nachází v rovině jeho očí. Není to pohled z výšky, tak jak se obvykle na trávu díváme, pokud v ní zrovna neležíme, je to pohled jako na „sobě rovného“. Ba co víc, v základu umělcova vědomí je hluboká zbožná pokora před každým božím stvořením, před vším živým a neživým. To je typ vědomí a způsob vnímání, které moderní člověk ztratil a které se v současné době zoufale snaží obnovit.

‘Vítr v travinách’, 111×230 cm, oil on canvas, 2019

Kromě Dürerova akvarelu existuje v západní kultuře ještě jeden významný obraz trávy. Je k nám časově blíž a nepochází z oblasti vizuálního umění, ale z oblasti poezie. Jsou to slavné Listy trávy Walta Whitmana. O trávě samotné v této knize není až tak mnoho, ale podstatné je, že tráva figuruje v jejím názvu, že Whitman dokázal svou kosmickou vizi, vztahující se na všechny lidské i nelidské světy, vtěsnat do obrazu trávy.

Jiří David má s tímto americkým básníkem mnoho společného. Dürerovská pokora je jim oběma cizí. Nástrojem poznání skutečnosti je pro ně totiž erotická extáze! „Věřím v tělo a chutě, / Vidět, slyšet a cítit je zázrak a každá část a kousek mě samotného je zázrak. […] Pach těchhle podpaží je voňavější než modlitba, / Tahle hlava je víc než kostely, bible nebo vyznání víry“.[1] Je těžké najít něco, co by Davidovým nejnovějším obrazům bylo blíž než tyto řádky.

Ti, kdo Jiřího Davida uznávají, stejně tak jako ti, kdo ho odmítají, někteří ironicky, jiní s určitým ostychem, vždy poukazovali na jeho narcisismus. Někdy maskovaný, jindy otevřený. Nicméně na rozdíl od některých známých exhibicionistů se Jirka David ve společnosti nikdy neobnažoval, narcisismus se projevoval pouze v jeho umění a v umění je možné vše, co je v umění možné. To, že se na svých obrazech a fotografiích často zpodobňoval obnažený, může mít celou řadu interpretací, které s elementární samolibostí nemají nic společného. Srovnání s Whitmanem dodává jeho nahotě další rozměr. Obzvlášť jeho autoportrétům zezadu v houštinách trávy a květin. Tady by ho z narcisismu jen tak někdo nenařkl. Na těchhle obrazech nevypadá jako Narcis, vypadá spíš jako Adam. Adam před vyhnáním z ráje. Počkat, stop! Skutečně před vyhnáním? Ráj, to ano, ale odkud se bere ten pocit nejistoty, nebo dokonce strachu? Není to snad Adam vyhnaný z ráje, který se tam potom tajně vloudil zpátky? Na jednom z obrazů, na kterém je namalovaná umělcova žena Zdena (čti Eva), která je oblečená, tzn., že se stydí a je to tudíž už po vyhnání, tak na tomto obraze je vidět kus plotu. Adam a Eva tedy přece jen přelezli přes plot zpátky do ráje a ztratili se někde v trávě, mezi květinami a záblesky slunce.

‘Zdena v obrácené zahradě’, 155×140 cm, oil on canvas, 2019

Když už jsme se zmínili o autoportrétech zezadu, v novém Davidově cyklu jsou celkem tři. Rozdíly mezi nimi jsou nepatrné a mají také stejný název: A chvěl se jak vánek z nebe. Autoportrét zezadu se v umění vyskytuje velmi vzácně, vzpomeňme snad jen Vermeerův obraz Umění malby z vídeňského Uměleckohistorického muzea, a s trochou vůle Magrittův obraz, na kterém muž, vzdáleně připomínající autora, stojí před zrcadlem, zády k divákovi.

Autoportrét zezadu, kdy není vidět umělcova tvář, je vždy symbolický. Je to zpravidla proklamace odmítnutí svého Já – Vermeer je otočen ke svému obrazu, tzn. k umění, které je pro něj důležitější než vlastní ego, Magritte k zrcadlu, tzn. k tajemné iluzi, k magii nekonečně se opakujících obrazů a odrazů, Jiří David se noří do barevného mámení květin a trávy. Že pro něj tak neobvyklé umělecké gesto jakým je autoportrét zezadu není náhodné, podtrhuje David tím, že tento motiv opakuje na třech obrazech, jako by na něm trval. Jednou jsem byl na koncertě Mariji Veniaminovny Judinové, která hrála Schubertovy sonáty a některé části skladby opakovala dvakrát, jako by tím říkala: tomu věnujte pozornost, to je obzvlášť důležité.

Ale vraťme se k erotické extázi. V cyklu děl představených na výstavě jsou nejen trávy a autoportréty, ale i obrazy nahého ženského těla. V tvorbě Jiřího Davida není erotika, často velmi otevřená, až na pokraji cenzury, nic nového. Také v tomto ohledu se opět potkává s Waltem Whitmanem: „Dokonalé a čisté jsou genitálie, které předtím stříkaly, a dokonalé a čisté je s nimi sourodé lůno“. K dokonalosti a čistotě, k čisté smyslnosti ženského lůna, kterou pozorujeme například na menším obraze Modrý prsten s nahou dívkou v krátkém strakatém kabátku, David nedospěl jen tak. Aby mohl zobrazit tělo v celé jeho přirozenosti a přitom ho zbavil fyzické tělesnosti, bylo třeba něco vymyslet, objevit nějaký trik. A David ho objevil. V Modrém prstenu a na několika obrazech, kde sám sebe namaloval v husté trávě (A deště a slunce mi duhu dluží aj.), nemaluje tělo, ale jakoby negativní otisk těla. Tímto způsobem dosahuje dematerializace fyzické tělesnosti. Dá se říct, že tělo se ve své přirozenosti stává spirituálním, duchovním, a co je obzvlášť překvapivé, například u Modrého prstenu, neztrácí přitom svou erotickou něhu.

'A chvěl se jak vánek z nebe III', 140x150 cm, oil on canvas, 2019
'Modrý prsten', 60x70 cm oil on canvas, 2019

 

Tutéž zkušenost uplatňuje Jiří David i ve třech autoportrétech, o kterých byla řeč výše. Pouze ve složitější variantě, kdy vlastní tělo maluje jako negativ, zatímco hlava jakoby zůstává v našem fyzickém světě a splývá s vegetací. V umění a teologii se s rozporem mezi hlavou, tedy vědomím, které se upíná k vyššímu a duchovnímu, a tělem, které setrvává v pomíjivém fyzickém světě, setkáváme poměrně často. David jako by tuto celkem triviální myšlenku převracel – tělo je u něj duchovnější než vědomí (hlava). V téhle interpretaci ovšem něco nesedí. Jestliže je tělo „duchovnější“, tak proč je tak tmavé? Celá okolní krajina, všechny květiny a tráva jsou prostoupené světlem, i umělcova hlava vypadá jako součást této krajiny, jako tráva. Také je prostoupená světlem, stejně jako celá krajina. Jen tělo působí v tom zářivém prostoru jako tmavá skvrna, jako černá díra. Máme co do činění s ambivalentním pojetím člověka, tělesnosti a duchovnosti, charakteristickým pro naše současné rozdvojené vědomí.

A znovu k erotice. Nemyslete si, že erotická rozkoš, erotická extáze se týká pouze obrazů, na kterých je ženské tělo. Hlavním zdrojem erotického prožitku je samotné malířství. Malířství je tu v celé své rozmanitosti, v nekonečném psychedelickém spektru barevných kombinací, ve vší své kráse, a v Davidově tvůrčím životě možná poprvé tak plně a upřímně pojato jako orgiastický akt, jako rozkoš.

V tomto smyslu se Davidovy nové práce přibližují „extatickému pojetí barvy“ Pierra Bonnarda. Giorgio Agamben ve své knize Autoportrét v ateliéru nazývá toto bonnardovské pojetí barvy „vyšším poznáním“.

Celkově je zajímavý návrat kategorie krásy, která byla z umění nadlouho vytěsněna konceptualizmem a všemi jeho post, k čemuž ostatně přiložil ruku i Jiří David. A jelikož David byl k duchu doby vždy mimořádně citlivý, je tu naděje, že i jeho osobní revoluce je příznakem širších změn v umění. Tento předpoklad mimochodem potvrzuje také obrat, který učinil Damien Hirst ve svém nejnovějším projektu představeném na Biennale v Benátkách.

‘Stopy po noci’, 120×220 cm, oil on canvas, 2019

Ale především tu jde o trávu! Mimochodem tráva označuje v hovorovém jazyce narkotika, halucinogen. V Davidových dílech je však povzbuzující účinek zcela jiného druhu. Je v nich extáze a rozkoš, ale nejedná se o extázi narkotickou, jde o extázi výrostka ležícího v trávě, který pro sebe objevuje velikost, vášnivost a neuchopitelnost bytí.

A tu Whitman znovu podává Davidovi ruku:

Válím se a vábím svou duši,
Válím se a opřen o loket . . . . pozoruju kopí trávy, kopí letní lipnice.

Vzduch není parfém . . . . nechutná po lihu . . . .
nevoní vůbec nijak,
Je pro moji pusu navždy . . . . jsem do něho zamilovaný,
Půjdu na kopec u lesa, odložím všechno pryč a svlíknu se donaha,
Šílím, nemůžu se dočkat, až se mě dotkne.

Na začátku našeho textu jsme hovořili o tom, že každý umělec nám divákům svým vlastním jazykem něco sděluje. Že každý obraz nebo kresba je zároveň text. A jaké sdělení že nám vlastně Jiří David předává ve svém novém cyklu? Abychom vyjádřili slovy to, co nám sděluje malířským jazykem, bude možná lepší odkázat na zmiňovaného Giorgia Agambena. V lehké parafrázi závěru jeho knihy by smysl poselství Jiřího Davida mohl znít takto: neupínám své naděje a svou víru k nebesům, ale k trávě. K trávě ve všech jejích podobách, k trávě, která roste v zahradě, kde se každý den procházím. Tráva – to je Bůh. V trávě, v Bohu jsou všichni, které miluji. Pro trávu, v trávě a jako tráva jsem žil a žít budu.

Praha, 2019


[1Verše Walta Whitmana jsou v tomto textu citovány v překladu Ondřeje Skovajsy a Hany Lundiakové. Walt Whitman. Listy trávy. Praha: Malvern, 2017.

Imprint

ArtistJiří David
ExhibitionJsem tady
Place / venueCentrum současného umění DOX, Praha
Dates17.01 – 4.05 2020
Websitewww.dox.cz
Index

See also